Jaroslav Havlíček (1896-1943)

Vynikající český spisovatel, autor mnoha dnes již klasických psychologických románů a povídek, nebyl zdaleka jenom kritikem maloměšťáctví, ale též citlivým, často i spirituálně laděným spisovatelem, odpůrcem fašismu, skvělým vypravěčem atd. Patří k nejlepším českým meziválečným spisovatelům a jeho knihy se znovu a znovu objevují na knihkupeckých pultech. Jilemnice pro něj zůstala po celý život hlavním inspiračním zdrojem, neobyčejně rád se sem vracel. Jeho láska k rodnému městu nejjasněji vyzařuje z drobnějších próz (Synáček, Domov, Bůh mého dětství, Tatínkovy housle atd.)

6. 2. 2026 8:57 | Autor PaedDr. Jan Luštinec

Začněme základními údaji a podrobnější charakteristikou Havlíčkova rodiště. Tradice, jimiž byla tehdejší maloměstská společnost svázána, se v čase, kdy Havlíček vyrůstal, zdály pevné a neměnné a ke všemu novému se stavěly dosti rezervovaně. S podobnou charakteristikou rodného prostředí se setkáváme ve většině doslovů a kritik Havlíčkových děl. V lecčem s ní můžeme souhlasit, ale přesto podobný pohled považujeme za zjednodušující a zavádějící.

Obraz tehdejšího rušného okresního města Jilemnice (v okrese žilo kolem padesáti tisíc obyvatel) je mnohem složitější. Nepatřily sem jen některé poněkud zatuchlé sváteční měšťanské salóny a pro nás upjatá maloměstská morálka. Jilemnice jako jediné národnostně české město Krkonoš stála nedaleko jazykové hranice, což na jedné straně vedlo měšťany k okázalejším projevům nacionalismu, ale na druhé straně také k cílevědomějšímu organizování zdejšího kulturního života. Řada škol tu spoluvytvářela nejenom silnou vrstvu inteligence zapojené do kulturního a veřejného života, ale zároveň i silnou skupinu žáků i studentů, často na hony vzdálených disciplinovaným požadavkům starších generací. (Vzpomeňme jen na „Zábavní spolek Rámus“, „Krakonoš“ či „Podhoran“). Intenzívně tu žila hudba i divadlo. Městu se dařilo také ekonomicky a zejména městská spořitelna a občanská záložna dokázaly do městské pokladny přihodit značné finanční částky.

Nesmíme však zapomenout, že ve zdejším prostředí vedle zámožného měšťáka žil třeba také prostý horal, jehož jazyk i svérázná, upřímná, třeba našemu myšlení již značně odlehlá filozofie spoluvytvářely neopakovatelnou atmosféru města i Krkonoš.

Přehlédnout nesmíme také krkonošskou přírodu, krásnou, tvrdou a vznešenou, zarámovanou obrysy horských hřebenů. Havlíček ji od nejútlejšího věku viděl z oken rodného domu. Skutečnost Havlíčkova rodného prostředí byla tedy složitá a odrazilo se to i v Havlíčkově díle.

Zároveň chceme varovat také před nebezpečně zjednodušujícími výklady, které by rády v Havlíčkově díle (zejména v Petrolejových lampách) hledaly málem fotografické zachycení jilemnické historie.

Spisovatelův rodný dům čp. 54 najdeme v Dolení ulici, která v minulosti patřila k hlavním tepnám malého města. Zčásti byla obydlena městskou honorací a neuvěřitelně pestrou řadou figur. Dnes je čp. 54 opraveno, nese hezkou pamětní desku a Matice česká před ni umístila zdařilý informační panel. Jak tu bylo v době Jaroslava dětství?

V Havlíčkově rodném domě kdysi bydleli moji prarodiče a já jsem měl možnost jej, byť jako dosti zchátralý, poznat. Vejděte tam prostřednictvím vzpomínek na chvíli se mnou. Pohltí nás zvláštní šero za slunečných dnů oživené červenou mozaikou proskleného „katru“. Dýchne na nás atmosféra dávno minulých časů. Jdeme neobyčejně členitou chodbou, do níž ústí devatery (jak příznačný počet!) dveře. Stoupáme po schodech, dvakrát zahýbáme vpravo a najednou se před námi z temna vynoří laťoví vstupu do někdejšího Havlíčkova třípokojového bytu s výhledem na „skalnaté zuby obzoru“. Také půda s tělesy dvou mohutných komínů a řadou dřevěných přepážek působí tajemně. Pramálo se tady změnilo od Jaroslavova dětství. Každý, kdo osobité prostředí „Hamplhausu“ poznal, snadno pochopí, odkud Jaroslavova vnímavá, přecitlivělá mysl vybavená bujnou fantazií čerpala své první silné podněty. Tmavé kouty, výklenky, zákoutí, za Havlíčkova dětství prohlubované plachým světlem svící či petrolejky, snadno vydávaly své černé paní. Tady pochopíme mnohé z toho, co Havlíček ve svých povídkách z dětství tak mistrně charakterizuje.

Havlíčkovo dětství ubíhalo v hezkém rodinném prostředí. Otec, vážený učitel zdejší měšťanské školy, způsobem svého života plně zapadal do jilemnické společnosti. Patřil k místní honoraci a snažil se vždy dbát o to, aby Jaroslav i jeho starší bratr Josef měli vše, co potřebují. Když Jaroslav zahájil školní docházku, vstupoval díky svému otci do prostředí důvěrně známého. Tatínek si přivydělával výukou hry na housle a mezi jeho žáky patřil i můj dědeček. Býval tedy pravidelným návštěvníkům Havlíčkova bytu.

Smysl pro rodinnou pohodu měla také matka, dcera hraběcího nadlesního, žena pečlivá, se smyslem pro pořádek. A tak Jaroslav vyrůstal v harmonickém prostředí, ne sice zvláště podnětném, ale rozhodně kultivovaném. Havlíček si obou rodičů ostatně velmi vážil. Dokládá to například i známá povídka Tatínkovy housle, či řada zmínek ve vzpomínkové próze Máňa. Budeme-li za chvíli hovořit o jisté protikladné dvojpólovosti Havlíčkova díla, musíme základ pólu laskavého a shovívavého hledat právě v příjemném prostředí domova. Hodně hezkých chvil strávil Havlíček také u otcových rodičů v Hrabačově, kde dědeček vlastnil hospodu. I sem zabloudí později vzpomínky na dětství a domov.

Havlíčkovi umožnili Jaroslavovi studovat reálce v Jičíně. Maturoval v roce 1913. Poté absolvoval roční abiturientský kurs obchodní akademie v Chrudimi. Prázdniny roku 1913 zaujímají ale zvláštní místo. V Jilemnici se chystalo otevření gymnázia, což vedlo při zvýšeném sebevědomí k nebývalé intenzitě zdejšího studentského života, u Havlíčka navíc umocněného opojným vstupem do světa dospělých. Téhož roku byla Jilemnice elektrifikována, zprovoznil se nový vodovod. Stále se slavilo. Jaroslav ukončil studium, stal se dospělým člověkem. Navázal milostný vztah se svou budoucí ženou Marií, jejíž rodný dům na náměstí mu přinesl mnohé umělecké podněty. Duševně nesporně vyzrával, pečeť dospělosti mu přiznávala i jilemnická společnost. Umožnila mu po ukončení studia na reálce vstoupit i do míst před tím zapovězených. Havlíček „promluvil své první váhavé slovo“. V hodině dvanácté se mu dostalo příležitosti nahlédnout vlastní zkušeností do světa, který později zobrazil a jejž za krátký čas rozvrátila I. světová válka. Rok 1913 musel pro Havlíčka tedy nutně být posledním okouzlujícím pozdravem mizejícího dětství, názorových jistot a tradic.

Roku 1914 zahájil Havlíček studium obchodních věd na technice v Praze, ale světová válka jedním tahem škrtla všechny jeho plány. Odvedli ho v roce 1915. Nejprve absolvoval důstojnickou školu v Kadani, pak odešel na frontu. Bojoval v Rusku, v Itálii a v roce 1919 ještě na Slovensku. Ve válce utrpěl poranění a za jediné příjemnější období těchto nevlídných let považoval období rekonvalescence strávené v roce 1917 v jilemnické nemocnici. Kruté válečné zážitky a důsledky válečných otřesů se později staly dalším z inspiračních pramenů jeho tvorby a podkladem jeho trvalé nenávisti k válce i násilí.

Z fronty se Jilemnice jevila jako ztracený ráj. Kýžený návrat musel v takové situaci přinést nejen radost, ale nutně i rozčarování. Skutečnost neunesla tíhu konfrontace s ideálním obrazem. Starý svět zmizel. Vše bylo jiné, všichni přátelé předčasně zestárli. Ve městě se kradlo, při hladových demonstracích roku 1919 se i rabovalo. Pašerák při zatýkání těžce poranil strážníka a druhého zastřelil. Sám byl postřelen a našli jej v lese mrtvého. Ve stejném roce vyplavila voda na pivovarském rybníku mrtvolu Vavřínkovu. Dveře domova byly vylámány, petrolejové lampy navždy dohasly. A tak zůstala jen marná touha po návratu, stejně jako snaha bořit starý svět, z nějž vyšlo tolik zloby. Ale zůstala i láska k němu, zrcadlící se v drobných střípcích povídek. Ve velkých dílech se někdy ukryla za kritický nadhled, jenž však vnímavému čtenáři tolik „čpí člověčinou“.

Svou vlastní situaci umělce pravdivě Havlíček vypověděl v povídce Prodavač času. On sám je zde „prodavačem času“, který musí draze a namáhavě po chvilkách shánět, aby mohl tvořit. Do Jilemnice se rád vrací, ale na časté návraty už onen drahocenný čas nezbývá…

Dejme na závěr slovo našemu spisovateli:

„Domov je to, po čem nejsilněji toužíme, domov je nejbezpečnější útulek, je to východisko i návrat.“

Jest rok 1926. Od melancholického setkání s poštovním vagónem na nádraží východní fronty uteklo deset let. Od té doby jsem se nesčetněkrát vrátil a nesčetněkrát jsem odešel. Vlny lítosti a radosti se vždy znovu srážely a opadávaly. V ustrnutí času jedna těžkomyslná chvíle sama postrkuje pod ruku papír. Na papíře pomalu vyrůstá báseň – jedna z mých prvních otištěných básní:

Vzpomínkou v srdci chmury se zvednou,

žité kdys štěstí rozjasní líc.

Chtěl bych jak kdysi kráčet zas jednou

po starých cestách – domovu vstříc.

V úvozech známých známé zřít kvítí,

domova vůni dýchati v nich,

s bušícím srdcem k domovu jíti,

s veselou písní na rtech svých.

Usednout vprostřed známého kraje,

srdcem dát vinout vzpomínek pás,

ve vlídném stínu známého háje,

setkat se s tebou, mládí mé, zas.