Takové malé povídání o tangu

Když se řekne „tango“, většině lidí v našich končinách naskočí obrázek růže v zubech, dramaticky trhavých pohybů a hrané vášně. Realita? Méně divadla, víc příběhů. Argentinské tango je především konverzace v objetí, tichá dohoda dvou lidí uprostřed ruchu města. A ten příběh začal na přelomu 19. a 20. století v přístavních čtvrtích argentinského Buenos Aires, kde se potkávali přistěhovalci z Evropy, potomci afrických otroků i místní kreolové. Každý si nesl kousek vlastní hudby – habaneru, polku, mazurku, původní africké tance – a v tomhle kulturním tlakovém hrnci se uvařilo něco nového: rytmus „dos por cuatro“, kontrolovaná chůze, hudba, co se dá nosit uvnitř hrudníku. Jistou zvláštností při zrodu tanga byl i fakt, že v tehdejší Argentině citelně chyběly osoby něžného pohlaví a tak chlapi nejprve tancovali spolu. Nejenže tím „upustili páru“, ale brzy zjistili, že děvčata lze na tanec snadno získat a tak mít v tvrdé konkurenci ostatních machos nezanedbatelnou výhodu.

19. 9. 2025 8:09 | Autor Jiří Najman alis DJ Piaggio

Bandoneon aneb jak Němci netušili, co způsobí

K ikonám tanga patří bandoneon, příbuzný knoflíkovému akordeonu, nástroj, který byl v Německu vytvořený jako levná a přenosná náhražka kostelních varhan. Dorazil do Argentiny a Uruguaye s emigranty – a už se tu neztratil. Jeho zvuk není ani smutný, ani veselý; je upřímný. Umí zašeptat i zařvat a tančícím říká: „Nespěchej! poslouchej.”

Od šedých přístavů k zlaté éře

Tango prolezlo přístavy, hospodami, dvorky, domy s horší pověstí… a pak se oklikou přes Evropu vrátilo domů už jako hvězda. Zlatá éra nastala ve 30.–40. letech: velké orchestry, rozhlasové vysílání, plné sály. Každý orchestr měl navíc svůj charakter – od ostřejších, až rytmicky pochodových (D’Arienzo, Biaggi), až po jiné, jemné jako hedvábí (Di Sarli, Fresedo). A do toho ti úžasní zpěváci, kteří místo trhání hlasivek vyprávěli – ne o princeznách, ale o městských čtvrtích, ztrátách, hořkostech osudu, ale i o naději, která snad čeká za rohem.

Pak přišel útlum – společnost se měnila, přibylo rocku i politických zákazů. Tango se stáhlo z veřejných tančíren a stalo se něčím jako zakázaným ovocem pro ty, kteří nechtěli na zlatou éru zapomenout. Orchestry přestaly hrát pro tančící publikum a velmi rychle se přeorientovaly na to sedící a z tanga vznikl zcela nový proud klasické hudby.
V 80. letech ho znovu vystřelila do světa scéna a turné po Spojených státech a od té doby už je zase mezi námi, kteří na koncertech „neposedí“.

Ticho, prosím. Tady se poslouchá!

V tanci je tango jednoduché i pekelně náročné zároveň. Krok? Chůze. Tajemství? Pauza. A všechno mezi tím je naslouchání. V tanci se mluví beze slov – hrudníkem, jemnými nuancemi držení těla, akcentem v obětí. Vzniká takový offline chat tělem: žádné smajlíky, jen hmotná přítomnost. Pořád platí i jisté „códigos“, tedy hezky česky pravidla: taneční páry se zvou pohledem (mirada) a přikývnutím (cabeceo), tancuje se v tandách (bloky tří až čtyř skladeb) a mezi nimi zahraje cortina – kratičký úryvek ze skladby jiného hudebního žánru, aby se dalo poděkovat a vyměnit partnera. Systém, který šetří trapasy a pěstuje respekt.

Bez čeho by tango nikdy nebylo tangem?

Abrazo (objetí): není to sevření, ale objetí a důvěra. Říká: „Jsem tady s tebou, jedeme spolu.“
Caminata (chůze): tango začíná nohama na zemi – žádná gymnastika, jeden vede, druhý následuje. Pokud se něco nepovede - nevadí, hudba hraje dál, stejně jako život pokračuje i přes občasné karamboly.
Kontrasty: napětí a uvolnění, předvídatelnost a překvapení. Jsme tu spolu, jsme součástí skladby která hraje a přitom jsme tam i s ostatními, kteří jsou na parketu.

Tango dnes: méně kostýmů, více autenticity

Současné tango se rozvětvilo. Po celé planetě najdeš milongy, maratony i festivaly, DJové skládají tandy z nahrávek starých i nových. Vedle klasiky existuje neotango, nuevo i různé elektronické experimenty; někdo tančí v otevřeném objetí, jiný v těsném, někdo to míchá podle prostoru a hudby. Role už nejsou zamčené – vede i žena, sleduje i muž, a nejde o „správně/špatně“, jde o smysl a respekt. Technika se učí pořád, ale mizí dogmata: cíl není „trik“, cíl je společný prožitek.

A proč to dnes lidi pořád baví? Protože tango vyvažuje digitální svět. Když trávíš den v tabulkách a notifikacích, dvě hodiny na parketu jsou jako reset mozku. V tichu mezi dvěma tóny slyšíš, co se děje v tobě i v tom druhém. Tango není únik; je to mikrolaboratoř vztahů. Učí trpělivosti, vnímání hranic, a taky humoru: občas se nepochopíte, občas si šlápnete na špičku – a svět se nezboří.

Jak začít (a nezbláznit se)?

Nevyhlížej „až budu připraven“. Tango se učí za pochodu, tedy v tanci. Najdi lekci, půjč si boty (nebo přijď v pohodlných), respektuj pravidla parketu, pozdrav DJe, poděkuj partnerovi. Přijmi, že první týdny jsou hlavně o chůzi, rovnováze a poslouchání hudby. Až pak třeba přijdou i ozdoby, ale ta chůze je nakonec stejně nejhezčí. :)

A co Ty? Pokud Tě těch pár řádků oslovilo, přijď se podívat a třeba si i zatančit na Milongu v Jilemnici.