Od stínu k loutce: Divadelní svět Tomáše Hájka

S chystaným festivalem Březen – měsíc divadla přinášíme rozhovor na téma divadlo, lépe řečeno ochotnické divadlo, a možná ještě konkrétněji divadlo loutkové. Respondentem je totiž pan Tomáš Hájek z Poniklé, úspěchy ověnčený loutkoherec (ocenění, metály, slova uznání a obdivu od divadelních kritiků si každoročně přiváží T. H. z divadelních happeningůtypu Loutkařská Chrudim, Jiráskův Hronov a další), spoluzakladatel Bažantovy loutkařské družiny, volného ochotnického sdružení Montalban, Kabinetu kérkonošské slovesnosti, a v neposlední řadě starosta malebné pojizerské obce Poniklá. Zkrátka, velká osobnost malé vlastenecké scény Krkonoš.

27. 2. 2026 8:00 | Autor Petr Holec

Téměř všechna divadelní představení uvádíš pod hlavičkou Bažantovy loutkářské družiny – když ničím jiným, zaujme toto uskupení už jenom svým názvem. Z čeho tento název vzešel?

Název naší družiny je poctou jednomu z největších exotů, který se kdy v Poniklé objevil, poctou kočovnému loutkoherci Bažantovi. Ten roku 1864 dokodrcal se svojí komediantskou károu k nám do vsi, aby zde svým Kašpárkem a Škrholou uhranul místní publikum natolik, že byl doslova přemluven, aby tu s nimi zůstal. A jakožto osoba divadlem políbená byl přemluven k tomu, aby s ponikelskými sousedy připravil jejich vlastní divadlo, ale to „opravdové, jako ve Vysokym maj“. Je to tedy praotec ponikelského ochotničení, ale zejména je to figura, a to je mi velice blízké, ryze tragikomická, která v Poniklé pobyla krátce, velmi krátce.

Bažant měl mimo jiné značné problémy s alkoholem, kdy pan Ludvík Liška ve své přednášce uvádí, že „sloužily-li původní hry dramatické oslavám Dionýsa, boha vína, pak Bažant sloužil mu stále a často on přebrav v službách těch – opustil tento svět a odešel v nirvánu.“ A to se mu bohužel podařilo i při té slavné premiéře (první a poslední) na půdě Hostince u Holubců, kdy Bažant plnil zcela klíčovou roli nápovědy. Jelikož svým svěřencům moc-li nevěřil, opil se tak, že mu v hlavě zahučelo a zřítil se pod tyjátr, načež se mu rozlétly volně ložené listy scénáře, čímž byla hra zcela vykolejena. Trvalo dlouho, než se vše opět seřadilo a mohlo se pokračovat. Ponikelští hned po premiéře pratátu ochotnického divadla vyhnali ze vsi a on poté, v zapomenutí, na Jestřabím zemřel. Připadalo mi to tedy jako nosná figura, která by měla být připomenuta, a proto Bažantova loutkářská družina.

V úvodu odpovědi jsi řekl „naše družina“, avšak poslední roky je Bažantova loutkářská družina spojovaná s jedním jediným účinkujícím – Tebou.

My jsme skutečně začínali jako družina, bylo nás vícero. Naše první hra, Jenovéfa, byla obsazena šesticí herců. Záhy se však náš počet významně zredukoval. Nicméně tu družinu používám dál. Obecenstvo to přinejmenším láká za výpravnějšími zážitky, než jaké ve skutečnosti jsou… dalo by se to tedy brát jako takový klamný marketing.

Tvoje raná tvorba je neodmyslitelně spojená s využitím meotaru (opticko-mechanické zařízení, které slouží k promítání průhledných předloh (fólií) na promítací plátno či stěnu, pro mladší čtenáře uvádí redakce), jako nástroje stínového divadla. Nechal ses k tomu někde inspirovat, nebo sis na to „přišel“ sám?

Přišel jsem si na to sám. Vnímám to ale jako takový cimrmanovský vynález. Byla to taková z nouze ctnost, která vznikla už při prvních pokusech naší loutkářské družiny. Tím, že jsme byli úplná loutkářská embrya, která nic neuměla, usmysleli jsme si, že se alespoň opřeme o klasické texty. Proto naše první představení byl troják Jenovéfa-Faust-Don Šajn. Jenovéfu jsme hráli netradičně javajkami, Fausta jsem hrál sám stínohrou, a to tou nejjednodušší, kterou jsem si uměl představit. Jasná volba byl právě meotar – rovná plocha, hraju pozitiv, za mnou optika udělá také pozitiv a ještě ho zadarmo zvětší! A třetí byl Don Šajn, který se hrál manekýny.

Krátce po uvedení tohoto trojáku jsem se stal starostou a začal jsem mít ještě méně času. Protože nebyla vůbec žádná příležitost zkoušet, přepracoval a dotvořil jsem Fausta na celovečerní formát (půlhodinové představení, poznámka redakce), aby alespoň něco bylo. S Faustem jsem udělal relativně díru do světa a byl jsem poprvé na Jiráskově Hronovu. A od té doby jsem se těšil tím, že meotarové divadlo je hratelné v jednom, snadno se připraví a i ten, co má obě ruce levé, si může sám za pomoci fólie, fixu a nůžek připravit plnohodnotný loutkový ansámbl. A to mi vydrželo pěknou řádku let.

Využití meotaru v divadle je čím dál častější. Nezřídkakdy se s ním setkáváme na nejrůznějších divadelních festivalech a přehlídkách. Nemrzí tě, že jsi přišel o tu původní „exkluzivitu“?

Tak to mě nemrzí teda vůbec! Za prvé, nemám k meotaru takový mateřský vztah, protože já jsem jej nevymyslel. Zadruhé mě těší, že jsem nějaké soubory v loutkářských kruzích mohl inspirovat k jeho využití. Co si budeme, potřebujeme „krmení“ pro naše bienále samozvané národní přehlídky stínového divadla „Budiž stín!“, které v Poniklé pořádáme.
A navíc, meotaru jsem již dal vale, co se nových her týče.

Snad každý pozorný divák zaznamenal jakési pomyslné vypnutí meotaru a Tvůj přesun k té „čisté“ loutkařině. Co Tě k tomu vedlo?

Hrozilo riziko opakování se. I když já jsem vždycky zdůrazňoval, že přednost mých představení není v meotaru, to je jen prostředek, šlo mi vždy o ty příběhy. Ač si myslím, že byly vždy pestré, přeci jen se výrazové prostředky opakovaly.

Mám naštěstí dobré kamarády a kamarádky, kteří mě vyzvali, jestli nechci zkusit něco jiného. Bral jsem to jako krok riskantní, ale k vyšší metě. Teď zpětně vidím, že odklonění se od toho plochého světa rozsvícené skleněné desky k „3D prostoru“ dopřává herci mnohem větší svobodu. Je to ale také mnohem obtížnější na přípravu… tím spíš, že si na divadle chci vše od začátku do konce připravovat úplně sám. Nemám na to vyřezat si opravdové marionety, ani bych je vlastně nedokázal smysluplně obsloužit. Hraju s takovými zjednodušenými loutkami, které si sám dovedu vyrobit.

Ve čtvrtek 5. 3. 2026 bude v rámci divadelního festivalu Březen – měsíc divadla na jilemnických jevištních prknech odehráno loutkové pásmo Maryša Vávrová & Jabka. První část, tedy volná adaptace Maryši bratří Mrštíků bude v Tvojí režii, o zbytek se postarají bohyně loutkového divadla Hanka Voříšková a Markéta Stránská. Po zhlédnutí obou jednoaktovek může být divákovi nápadná jakási vzájemná komplementarita. Stalo se tak náhodou?

Obě hry vznikly ku příležitosti loutkového festivalu Císařovy nové šaty věnovanému památce profesora Jana Císaře, mimořádného teatrologa. Pořadatelé si přáli Maryšu, což byla profesorova oblíbená hra, nebo libovolnou hru se spousty jablek - v odkaze na profesorem řešený teoretický problém nadužívání jablka jako symbolu na jevišti. Maryša vznikla jako pokus skloubit obě dvě zadání do jedné hry.

Na Císařových šatech jsme hráli tři – nejdříve Frgál zahrál Maryšku, pak Hanka Voříšková Jabka a potom jsem měl být já. Všichni tři jsme hráli premiéry. Neznali jsme, co bude hrát ten druhý. Když jsem ale sledoval ty inscenace, tou dobou již samozřejmě značně vybrnkaný z nadcházející premiéry s mnoha otazníky, v té „hoch“ kulturní společnosti, tak to najednou začalo přicházet. Jedno po druhém, jakoby nabídky na narážky v rámci mého představení, nahrávky na smeč. A jelikož jsem žádný hotový text Maryši v kapse neměl, chodil jsem hodinu kolem vily na Štvanici a snažil se vymyslet, co všechno bude pan Vávra říkat. Nebylo to tedy dopředu připravované, vyplynulo to až na místě. Tyto narážky naše dvě inscenace pěkně svážou, ale přeci jen, každý hrajeme něco jiného. Ona hraje hlubokou moudrost generací, se svým ohromným nadhledem a vtipem a já zase hraji variaci na Maryšu pohledem pana Vávry, kterou se snažím zohlednit divácký prožitek snad i vícero mužských diváků Maryši, kteří si následně mohou klást otázky co je dobro, co je zlo, a že není vše černobílé.

Na konec trochu z bulvárnějšího soudku. Stalo se Ti někdy na jevišti něco nečekaného? Pamatuj, že cizí neštěstí vždycky potěší.

Nejhororovější zážitek jsem prožil s Faustem. Když jsem se poprvé dostal na ten ochotnický Olymp – Jiráskův Hronov, přijel jsem tam poprvé s meotarem, s Faustem. Protože jsem se vážně bál, co se může stát, vzal jsem si s sebou 3 náhradní žárovky do meotaru. Během zkoušení mě jedna žárovka lupla, tak jsem ji vyměnil. Když bylo minutku před představení, zapnul jsem pro kontrolu meotar a lupla další žárovka. Poslední náhradní žárovku jsem tedy začal narychlo vyměňovat. A jak jsem tou třesoucí se nervózní rukou žárovku instaloval, slyšel jsem, jak to volné vlákno žárovky naráží do těch skleněných stěn. Poslední náhradní také luplá. Čirá hrůza! Zoufale jsem se díval do vyprodaného sálu, začal jsem improvizovat a omlouvat technický problém. To samozřejmě budilo salvy smíchu, protože si diváci mysleli, že je to součást představení. Mezitím technici pohotově a velice provizorně meotar opravili – půjčili mi silný halogen, který dali namísto žárovky. Od halogenu šla ale taková výheň, že když si šel Mefisto pro Fausta, nemohl jsem již na tom kovovém meotaru udržet ruce, jak mě to pálilo. Ke konci se také umělohmotná čočka tím žárem natavila, zbublinkovatěla a nemohl jsem pořádně zaostřit. Bylo mi tedy umožněno na Hronově Fausta odehrát a dohrát, ale duši tam meotar musel nechat.

Prostor jsme již zcela vyčerpali. Musím ale prozradit, že na podzimní období Tomáš Hájek chystá hned několik štyků, vycházejících převážně z ruských klasiků, jak v rámci Bažantovy loutkářské družiny, tak i v rámci Montalbanu. Čtenářům tedy doporučuji bedlivě sledovat vývěsní plochy a nenechat si tyto mimořádné umělecké události ujít!