Janek Bednařík: Husy mě vrátily z životního bezvědomí do přítomnosti

Horský vůdce, pilot a vypravěč přiveze 5. října do Jilemnice skutečný příběh o osmi divokých husách, létání na rogale a odvaze hledat vlastní cestu. Janek Bednařík strávil velkou část života v horách. Pracoval jako mezinárodní horský vůdce v Alpách, Skandinávii i Kanadě, později však vyměnil hory za kancelář a manažerskou práci. Právě tehdy se ocitl na životní křižovatce. Odpověď, kudy dál, našel na nečekaném místě: ve světě divokých hus. Na Velikonoce roku 2022 se mu vylíhlo osm housat. Půl roku s nimi žil, učil je poznávat svět a nakonec s nimi létal na rogale nad Českým rájem. Z této zkušenosti vznikl HUSOPAS - živé audiovizuální vyprávění o husách, o člověku a o návratu k sobě.

6. 8. 2026 6:16 | Autor JB

Většinu života jste působil jako horský vůdce. Jak se z horského vůdce stane husopas?

Možná to zní jako velký skok, ale s odstupem času vím, že to byla jedna cesta. Hory mi dlouho dávaly smysl. Pracoval jsem jako horský vůdce v Kanadě, Alpách i Skandinávii a prožil tam řadu silných příběhů. Když jsme se ženou založili rodinu, chtěl jsem být víc doma s našimi třemi syny. Přijal jsem proto manažerskou práci. Měl jsem dobré zaměstnání a skvělé kolegy, přesto jsem se domů vracel unavený v bezvědomí pracovních dní.

A tou cestou se staly divoké husy?

Vrátila se mi vzpomínka z dětství na příběh člověka, který létal s husami. Nemohl jsem ji pustit z hlavy. Začal jsem o husách číst a zjistil jsem, že mě jejich život baví. Mají pevné rodinné vazby, paměť, emoce a dokážou spolupracovat způsobem, který je člověku velmi blízký. Přitom jsou tu už 200 mil. Let, mnohem déle něž lidé. Stále víc jsem si přál nahlédnout do těchto nejstarších principů chování, ze kterých jsme vzešli.

Jak takový neobvyklý plán začal?

V inkubátoru jsem měl dvanáct vajec divokých hus. O Velikonocích roku 2022 se vylíhlo osm housat a díky takzvanému vtištění mě přijala za svého rodiče. Od té chvíle jsme byli spolu prakticky pořád. Chodili jsme na pastvu, koupali se v rybníce, prodírali se vysokou trávou a učili se jeden druhému rozumět. Zpočátku jsem si myslel, že já budu učit husy. Ale dnes vím, že to bylo vzájemné.

Co vás naučily?

Především pozornosti. Husám nestačilo, že jsem byl někde poblíž. Okamžitě poznaly, jestli jsem s nimi opravdu, nebo jestli jsem myšlenkami jinde. Když měly mou plnou pozornost, byly spokojené. To je zkušenost, kterou si přenáším i do vztahů s lidmi a s vlastními dětmi. Husy mě také učily sounáležitosti. V hejnu se slabší neopouští. Když má některá problém, ostatní se vracejí a pomáhají jí. Každý má své místo a celé hejno může dobře fungovat jen tehdy, když spolupracuje.

Součástí vašeho plánu bylo létání. Jak jste dokázal, aby husy letěly vedle rogala?

Muselo to vznikat pomalu a hlavně na důvěře. Nejprve si zvykaly na samotné rogalo, jeho pohyb a zvuk motoru. Potřeboval jsem velmi pomalý stroj, abych jim neuletěl. Pak přišly první krátké lety nad loukou a postupně okamžik, kdy se vedle mě husy srovnaly do šipky. Byl to nádherný pocit, ale zároveň obrovská odpovědnost. Nemohl jsem je k ničemu donutit. Letěly se mnou jen proto, že mi věřily.

Příběh však nebyl jen idylický. Při jednom letu jste havaroval.

Létat pomalu a nízko je rizikové. Při jednom tréninku jsem udělal chybu a s rogalem spadl. Zlomil jsem si tři obratle a v první chvíli jsem si myslel, že celý projekt skončil. Největší roli tehdy sehrála moje žena Markéta. Měla doma tři děti, manžela v nemocnici a k tomu osm hus, které původně rozhodně nebyly jejím snem. Přesto se o ně začala starat a ony ji přijaly. Právě tehdy se naplno ukázalo, že ten příběh není jen o mně. Je o rodině, důvěře, pomoci a o tom, že cesty můžou vest k cíli I přesto, že je nemůžeme dokončit sami.

Podařilo se nakonec husy vrátit do přírody?

Ano. Naučily se dobře létat, připojily se k divokým husám a na podzim odletěly. To byl od začátku cíl, i když loučení bolelo. Později mě lidé zavolali k rybníku, kde se objevilo větší hejno. Když jsem zazpíval písničku, kterou jsem svým husám zpíval od malička, několik hus zůstalo, vzlétlo a udělalo nade mnou kruh. Nemohu dokázat, že to byly ony. Ale věřím tomu. Dnes jsou divoké a přesně tak to má být.

Proč jste se rozhodl tento příběh vyprávět veřejně?

Zásadní okamžik přišel v hospici. Můj těžce nemocný tchán mě požádal, abych příběh o husách vyprávěl také ostatním pacientům. Původně jsme počítali s patnácti minutami, protože lidé měli bolesti a rychle se unavili. Nakonec jsme spolu strávili celou hodinu. Viděl jsem, jak silně na ně příběh působí, a pochopil jsem, že nemá zůstat zavřený v mých vzpomínkách a v natočeném materiálu. Od té doby s HUSOPASEM jezdím za lidmi do hospiců, škol i kulturních sálů.

Je HUSOPAS dokumentární film, nebo přednáška?

Ani jedno. Na velkém plátně promítám fotografie a filmové záběry, ale příběh vyprávím přímo před diváky, živě. Obraz, hudba a moje vzpomínky se pokaždé propojí trochu jinak. Nechci lidem říkat, co si mají myslet. Chci je na chvíli přenést do krajiny Českého ráje a nechat je prožít, co může vzniknout mezi člověkem a divokým zvířetem, když je mezi nimi pozornost a důvěra.

Jilemnice je město obklopené horami. Myslíte, že zdejší publikum bude vašemu příběhu rozumět trochu jinak?

Věřím, že ano. Lidé, kteří žijí blízko hor, dobře vědí, že přírodu nelze ovládat, ale můžeme se jí naučit naslouchat. V horách stejně jako v hejnu záleží na spolupráci, odpovědnosti a na tom, že nikoho nenecháme samotného v nouzi. Do Jilemnice se proto moc těším.