Autoři Jilemnicka v průběhu let

Autorů Jilemnicka je v současné době šestnáct děvčat od 18 do 82 let a sedm mužů, z toho jen jeden je v pracovním poměru. Jak se tato nesourodá skupina dokáže poskládat do Galerie v kotelně?

16. 2. 2026 7:12 | Autor Jaroslav Kučera

Dojděte si pro Hobžovy slané brambůrky, nasaďte brýle a prosím. Medulenka (to je moje žena, Palo Hamel zpívá tu písničku Meduljenka je moja láska) se strašným výrazem v očích a hromovým hlasem mě upozorňuje. Jaroslave, ty obrázky, rámečky, papíry a kartony srovnat, uklidit vedle kompotů, máš místnost, tam si to dej. Jakoby ve mně sto tisíc mravenců najednou přeběhlo od hlavy až k prstům u nohou. Na maličkou chviličku se mně zastavilo i srdce a já začal horečně usilovně přemýšlet, jak a co a to. Václav Horáček, to bylo to zachraňující jméno. Chvilka zamyšlení a dal jsem se do práce. Zkontroloval jsem, co mně schází k udělání bramborových knedlíků plněných uzeným masem. A běžel jsem do města poprosit Václava, aby se u mě zítra zastavil. Na první dobrou to klaplo. Doma jsem v garáži rozvěsil ty nejlepší obrázky, malířské stojany dal proti sobě a vkusně naaranžoval. Brzy ráno jsem udělal knedlíky s moravským zelím a Václav za vratama. No dobrý je to, máš to hezky barevný. Jdi za vedoucí a domluv si to. Paní Myslivcová se podívala do kalendáře a za dva měsíce jsem vystavoval. To byl rok 2016. Na vernisáž přišlo čtrnáct zájemců, aby zhlédlo jilemnickou abstrakci. Doba výstavy měla být týden, ale školy to umluvily na dva. Odezva byla však velmi slabá. No ale nenechal jsem se odradit, zvolil jsem ještě více provokativní malbu a za necelý rok jsem vystavoval po druhé. Spíše drzost, ne-li odvaha mě držela při tomto počínání, ale sám ředitel kulturního domu si koupil dva obrázky a paní Myslivcovou jsem požádal, ať si nějaký vybere, že to bude mít za odvahu, když mě tady nechají vystavovat. Na tuto výstavu jsem koupil asi více vína, nežli by bylo zdrávo, a tak vernisáž byla až příliš veselá. Další dny ubíhaly, aniž by kdo přišel se podívat na tu provokaci. A přitom čekání pomalu ve mně zrál plán, jak třeba vystavovat ve třech, v pěti a Bůh mě netrestej, co takhle přemluvit nějakou malířku. Druhý den jsem ve fantazírovaní pokračoval a stále se mně vracela do myšlenek Bravencova slova, to si s sebou musíš vzít všechny lidi z uličky, cimbálovou muziku, dva demižony vína a pak je zahájení výstavy. Nic z toho jsem neměl a na housle hraju mnohem hůř, nežli je ta moje abstrakce. Další den uběhl a další a přitom čekání mě vyrušily kroky, které jdou po schodech dolů. Ve dveřích se objevil pán, na první pohled intelektuál, a k mému údivu si se zájmem prohlíží obrázky. Já jsem si zase prohlížel jeho elegantní sako, přesně padnoucí kalhoty. Čekal jsem, co z něj vypadne. Intelektuály nemám do dnešní doby rád. Než to celé obešel, nepromluvil ani slovo, když chtěl začít opakování, tak jsem nesměle prohodil, to se vám to tak líbí? Odpověď mě přímo přibetonovala k podlaze. Ani Kandinsky, Schilla nebo Klimnt, opravdu jilemnická. Já s otevřenou hubou a přibetonován k podlaze jsem jen vnímal jeho další slova. Že by také rád vystavoval a že jedna paní z Horní Branné určitě taky. Byl jsem jako ve snu. No a tak to začalo. Ten pán nosí jméno Jaroslav Duška a ta paní je Lidmila Hrubá. Příští rok již nás vystavovalo pět. Dufek nanosil dřevěné sochy zvířat i lidí. Horáček svoje obrazy. Tímto se potvrdilo, že kdo maluje jen tak pro svoji zábavu a potřebu, nezaujme širokou škálu příležitostných návštěvníků. Proto tito dva na jilemnické poměry profi se svým dílem zasloužily o propagaci, obzvlášť Dufek, jak dokáže skloubit malbu a sochání. Toto shora uvedené pojednání ovšemže neplatí na Lidmilu Hrubou, protože ona maluje jen pro svoji zábavu ba i potřebu Horní Branné, kde obrázky doplňuje kroniku obce. Navíc má svůj fan klub, který je velmi aktivní. Kdo z vás to má? Pak že není výjimečných žen. Příští rok, to se na konci psala devatenáctka, jsem po mém obvolávání, jestli budeš nebo nebudeš vystavovat, zůstali jen tři, kteří budou. Navrhl jsem, že bych vystavil malované kopie známých originálů. V té době jsem jich měl již čtrnáct. Nechtěl jsem, když se to tak pěkně rozeběhlo, být se svými obrázky brzdou kolektivního snažení. Přišli jsme zase s něčím novým a odměnou byl značný a vesměs kvalitní ohlas. Od té doby jsem si říkal hlídač obrazu číslo 44. Zvědavých lidí stále přibývalo a moje nejčastější zvolání bylo nechytat, ruce podél těla, to není foto, je to ručně namalované. A před námi byl rok 20. Kdy nás bylo již osm. Tady bych chtěl upozornit na Irenu Jeriovou, od mládí nadanou pro jakékoliv výtvarno. Nebojí se barev a je velmi pracovitá. Její obrazy jsou na mnoha místech Holandska a Německa. Jak se říká, kdo na Benecku zrozený, k hrubé práci stvořený. Nebojí se ničeho, o čemž svědčí barák a celé okolí. Ten rok taky s námi vystavoval Mužíček z Nové Paky. On nám rámuje obrazy. Dlouho jsem ho přesvědčoval a on měl stále nějaké výmluvy, a tak jsem to jednou rozříznul. Co máte namalováno a taky něco v utajení? Ukažte. Postavil vedle zdi osm obrazů. A se zalíbením jsme je prohlíželi. Po chvilce obrátím čtyři namalovanou stranou ke zdi a jen prohodím. Tak kolik? Každý po desítce. Napočítal jsem desetkrát Emu Destinnovou. Na ty si dám, jak je přivezete, PRODÁNO a ty dva nabídneme. Souhlasíte? Obchod je uzavřen. Nikdo si nedovede představit, co let a přemlouvání mě stálo, aby Tomáš Schmied vystavil svoje famózní lodě. Co štamprlat, pohárů vína, mlácení hubou a přesvědčování, stále nic, až najednou po letech útrap a odříkání vyšlo najednou slunce a příznivci malířského umění stáli v údivu s otevřenou pusou nad těmi modely. To je bomba. Co by mělo být, když na druhý rok vydal svoji druhou sbírku básní. Toto nedokážou ani dvě překrásné blondýnky. Děkuji Tomáši. Rok 21 byl covidový, nic se nekonalo, a tak v roce dvacet dva nás bylo již dvanáct. Petra Tomášová z Dolní Branné a Marcela Fuxová ze Zálesní Lhoty. Dále pak dvě Pražandy, Lenka Husariková a Zuzana Tvrdíková. Vzpomínám, kdy před rokem 89 mně do obchodu přišel Pražák. To bylo radosti. Tyto jsou však zcela a úplně jiné. Jedna je hodnější nežli druhá. Malují obě stejně nádherně, jejich obrazy pokaždé upoutají pozornost i hluboké zamyšlení. Přátelé, když máte v kolektivu někoho, za kým si můžete přijít o radu, hned se dílu daří lépe a my to máme zdvojené. A na konec velmi smutnou zprávu. Navždy nás opustil mistr Horáček. Důstojně jsme se s ním rozloučili a mně nyní zbývá každé zahájení výstavy na něj vzpomenout těmito slovy. Drahý Václave, buchty a věnečky jsou snědeny a víno jestli zbude, to se pozná, až se půjde domů. V dalším roce, který se psal v roce 23, se skupina rozšířila o Ivanu Adlofovou z Prahy. Tím se vytvořila svatá trojice pražská a zapadla mezi ně, jako by to bylo předem plánované. Je to velký přínos pro kolektiv. Jitka Tomášová z Vrchlabí, která jako jediná maluje pastelem. Dále pak Michaela Hančová z Roztok, poslední Miroslav Urbanec. Jakékoliv hodnocení na tohoto Mirečka je naprosto bezpředmětné. Nejlepší úsudek si uděláte, když s ním domluvíte schůzku u něj doma a požádáte, aby vám třeba ukázal, co namaloval za tento rok. A douška (ne Duška) poslední, tento rok nás na bojišti figurovalo osmnáct. Rok 24 byla dokonalá kopie roku předešlého. Počty autoru stejné, obrazy jiné, při zahájení tlačenice a nevlídný odér. Buchty a věnečky snědeny a víno jsem musel v polovině měsíce přikoupit, jelikož náhodní obdivovatelé malířského umění vlivem tohoto prostředí nemohli ani do poloviny dojít, aniž by jejich hrdélko svlaženo bylo. Z tohoto osvěžování byl vyjmut hlídač obrazu číslo 44. V roce 25 jsem vyfocen s Mirečkem Urbancovým. Autorů na pravé straně je patnáct. Dvě nová děvčata Viktorie Kupcová a Michaela Honková v roce 26 vystavovat nebudou, jelikož Viktorie dělá maturitu (ať je od shora dolů za jedna) a Michaela bude v termínu rodit. (Ať to dobře dopadne.) Ale byl jsem požádán paní Myslivcovou, abych pokud možno, zapisoval po celý měsíc počty návštěvníků výstavy. Při vernisáži, když jsem dával ženy vlevo a muže doprava, jsem byl hrubě okřikován. Pak se mi udělalo z nedostatku čistého vzduchu zle, tak jsem toho nechal. Ale jak jsem přišel domů, tak jsem rozepsal divadla, divadla s přestávkou, kina dětská a kina večerní. Do puntíku jsem všechno plnil, když jsem seznam odevzdal, tak výstavu navštívilo za celý měsíc bez vernisáže 312 zájemců, kteří hořeli zvědavostí, jak autoři Jilemnicka si vedou v tomto celosvětovém proudu malířském.

Přijďte se podívat, vernisáž vynechte, může se vám udělat zle jako mně. Víno bude, když neschovám, tak koupím.

Na shledanou se těší hlídač obrazů číslo 44.

Jaroslav Kučera